Bandáže kolen Rehband 3mm + výšlap na Sněžku

Úvedení Workout: Požádali jsme pana Zímu, který si u nás koupil bandáže kolen Rehband 3 mm, aby se s námi podělil o zkušenost s tímto produktem. Pana Zímu začaly při dlouhodobější zátěži bolet kolena a proto před dlouhou "štrekou" na Sněžku chtěl pomoci kolenům bandážemi Rehband. Tyto bandáže mají pomoci prohřát kolena, zpěvnit je, uspořit energii a zmírnit bolest kolene. Jak se osvědčily se dočtete níže. Pokud je na vás článek moc dlouhý, dole je stručné resumé.

Dnešní výlet jsem šel s kamarádem od Pece pod Sněžkou. Původní plán byl vzít si lanovku na Sněžku, pak se projít po hřebenech směrem do Polska k jezerům Kopa nad Morena, Stříbrný Hřbet pak dále k Lužické Boudě a zpět obloukem okolo Luční Boudy a zas lanovkou dolů. Nic až tak náročného, spíše po středně kopcovitém terénu hřebenů.

Po příjezdu do Pece pod Sněžkou v 10:15 doplňuji papání:slupnu čočkový salátek se sýrem fetou a zeleninou. Hend poté na nás čekaly 2 překvapení: 1. na místním placeném parkovišti bylo velmi těžké najít místo, totálně přeplněné, až nás slečna, která koordiovala parkoviště zachránila a našla pro nás místo. Nu, převlékl jsem se, navlékl černé Rehband 3mm na kolena, přes ně německé maskáče z army shopu (rehbandy byly pod nima, tak nešly vidět ), syntentiku na vršek těla- tílko + triko s dlouhým rukávem, batoh Osprey Talon 22 v krásné oranžové barvě - napěchovaný termoskou Zojirushi s jídlem, dále membránovými kalhoty a bundou HighPoint, náhradní syntetické tílko + triko na převlečení, nazouvám boty LaSportiva BoulderX, připínam na ruce hůlky na nordic walking LEKI Walker Platinum celokarbon 125cm a vyrážíme směrem k lanovce. Tam následovalo 2 překvapení. Při přibližování koukáme, že je tam nějaký rozruch a hodně lidí. No a zjistili jsme, že na lanovku čeká fronta lidí odhadem 200 metrová o přibližném počtu 400 - 500 lidí. Při pohledu na velikost kabinek lanovky, do kterých se vejde pouze 4 lidi a frekvenci dojezdů a nástupů, jsme usoudili, než by se na nás dostala řada, tak bychom si počkali minimálně hodinu, spíše hodinu a půl. Rozhodnutí padlo, jdeme pěšky, nejsme přece z cukru, že? Lanovky jsou pro miminka a líné lidi.

Navrhuji trasu modrou stezkou skrz Obří Důl, tak jdeme :-) Při prvních krocích mě znějí slova mého bratra, který na Sněžce ještě nikdy nebyl, ale říkal, že slyšel, že skrz Obří Důl je to nejtěžší, nejnáročnější, ale nejhezčí výhled. Dále od kamaráda, abych se připravil na to, že pak to bude tak strmé, že skoro se budeme plazit po rukách nahoru. Mám respekt, plánuji si tempo během chůze a rozložení sil. Cestou se stavujeme v Boudě v Obřím dole na pivu 11 Krakonoš. Ještě před tím koukám na onu věžičku boudy kterou spojuje s předkem střechy lano a na něm barevné červené, žluté, zelené, modré, bílé hadrové čtverečky jak z Nepálu, popsané různými texty. Říkám si, jdeme na Everest, toto bude takový pro nás Everest. Po pivu jdeme dál a začíná stoupání. Nic dramatického po 30 minutách, přitom očekávám onen "nášup" a skoro plazení se po čtyřech nahorů. Dívám se doprava podél cesty a - ano, zde vidím monstrozní lesnatý svah o stoupání odhadem 45 - 50 stupňů. To samé při pohledu doleva na strmý lesnatý svah dolů. Říkám si, no nazdar, tak jestli tohle nás potká někde vpředu, jak říkal kamarád, tak to bude skoro horolezectví... Pokračujeme dál, děláme fotky, stoupání nabírá ale opět nic dramatického. Všímám si, že začínají přibývat též kameny - a to mě docela vadí. Říkám si, proč ty šutry sem lidé dali? K čemu? Je to tvrdé, v zimě to klouže, je to nerovnoměrně rozložené, takže samé žlaby, výstupy, díry, takže zvrknout si kotník jedna radost. Celou cestu jdu s LEKI Nordic Walking holemi a zapojuji hodně triceps a zádové svaly, abych odlehčil kolenům a skutečně to funguje. Odlehčení odhadem o 20% což je hodně a připadal jsem si jako kdybych měl na zadku vrtulku s motůrkem, která mě tlačila pořád dopředu. Hodí se říkám si. Jsme tak ve tři čtvrtě trasy a stoupání mírně nabralo, opět žádný problém pro mě, tep odhadem 170, ale žádný stres, vše mám pod kontrolou, adrenalin se mě nedotýká a neovládá mou psychiku. Při chůzi využívám onen pohon hůlek, dále zatahuji zadek a zpevňuji břicho - jak při dřepech a mrtvém tahu, abych co nejvíce zpevnil kyčle a aby vše nešlo jen přes kvadricepsy ale komplexně přes zadek a hamstringy. Už jsme ještě výše, děláme pár fotek a šutrů pořád neubývá. Dokonce jsou z toho schody! Ach jo, říkám si, po měkčí cestě by se mě chodilo lépe. Při pokračování si všímám podezřelých malých keříčků po straně stezky s modrými kuličkami. Ano jsou to borůvky! Zastavím se na pár minut, trhám a házím do pusy. Mňamka, takový dezert v 1400 metrech se hodí. Navíc dobrý cukříček a spoustu vitamínů posílí k cestě na vrchol Everestu.

Při celé cestě od Pece pod Sněžkou vnímám Rehbandy a rozžhavené kolena tak, že dokonce kolena od maskáčů mám mírně propocená. To je žár, říkám si zatím žádný problém, až trochu na to teplo, které se od kolen šířilo po celých maskáčích, až jsem z toho měl zpocené kolena a zadek... Říkám si, měl jsem si vzít něco jiného, elasťáky na kolo, pak si říkám, ne - udělal jsi dobře, sice bys byl prodyšný ale na vrcholu bys profoukl a byl by z toho močák, nachlazení a kdoví co ještě. Nicméně, domácí úkol, kup si příště softshellové kalhoty.

No pokračujeme dále, strmost stoupání se mírní a najednou jsme na Obřím Sedle. Cítím komplet nohy, zadek, lýtka - vše napružené, ale v pohodě. Kolena jsou sice namožená, ale nic neobvyklého. Koukáme, a na Obřím Sedle je tolik lidí, které jsem na horách ještě nikdy neviděl... Otáčím se doprava a vidím kamenný vrchol Sněžky a nekonečné proudy lidí. Slyším hlasy typu nazdar vole... ahoj, nebo češč, džien džobrý... Koukám na cesty na vrcholek a říkám si, když už tak už, tak volíme tu klikatou strmou - žádné flákání. Při cestě na Obří Důl vítr zesiloval, na Obřím Dole foukal asi jako kdybych nastartoval pincka, sedl a jel tak 30 -40 km/h. Při cestě klikatou strmou cestou na vrchol Sněžky, tedy našeho Everestu přituhuje a málem mě odlítne kšiltovka. Otáčím ji tedy dozadu pro jistotu. Zastavujeme se uprostřed klikaté cesty na malém kamenitém výhledu a v mžiku z pincka si sedám rovnou na kapotu české pražácké Oktávky s "tédéíčkem" a rozjedeme to rovnou na 80km/h. Fuj, docela to fouká, dole v Obřím Dole ( krásně se to rýmuje :-) je tak +22C, tady je +15C. Bubínky uší mě při tom bubnují a oči se mě přivírají. No, pokračujeme dál, zase opět tentokráte po čistých šutrech přeměněných ve schody směrem k vrcholu. Postupujeme pomalu, je tu tolik lidí jako ráno v 7:45 v metru na I.P. Pavlova na pojizdných schodech s tím rozdílem, že ti lidé na Ípáku se ženou, davy doslova letí až takovým robotickým uhnaným tempem s vykulenýma očima, koukajíc se pořád na hodinky, "aby to stihli". Zde lidé už nemůžou, pomalu šlapají kamenné schody, pak po 10 ti metrech opět zastaví, stojí na místě tak 5 minut, něco si povídají, pak zas popojdou 10 metrů a zas zastaví, místy sedají kde je místo na bok kamenů. Ach jo, tohle mě nebaví, zařazuji místo 4ky 3ku a předjíždím rychlejším tempem zleva zdržující skupiny.

Začínáme se přibližovat k Star Trek vesmírné lodi na vrcholu našeho Everestu a hurá, jsme tam! Koukám na hodinky a nevěřím očím: 2h 45min výšlapu. Říkám si super čas, akorát kdybychom šli v kuse a nedělali pauzy na focení tak by byl ještě kratší.

Jsme na vrcholu, jdeme do bistra, dávám si půl litru Kofoly, doplňuji nezdravým způsobem cukry "na čuníka", dále lezeme na střechu bistra na malou rozhledničku, děláme fotečky, selfíčka, pak zas dolů k lodi Star Trek, kde opět fotíme, kecáme a natáčíme panoramatické videa.

Je čas, jdeme dolů, pořád tu fouká a měli bychom už přeci jít. Nejdeme tou samou cestou dolů, ale volíme druhou stranu, žlutou Kubatovu cestu přes Růžovohorské sedlo k rozcestí Růžohorky, dále zelenou cestou Řůzovým dolem okolo Větrníku až do Pece pod Sněžkou. Hned při nasměrování na onu žlutou cestu zas koukám a šutry... asi ty nejhorší které jsem při této cestě zažil, navíc směrem dolů... Jdu, přešlapuju jeden, pak druhý, tamhle díra, tamhle druhá, jeden šutr přes devátý, nepřehledné, nebezpečné... No poradím si, říkám si, tak jdu dolů no a po 100m se ozvalo jemnou pichlavou bolestí levé koleno. Říkám si a sakra! Tak teď to tady mám zas, musím dávat pozor, zpevňuji tělo, břicho, zadek a opatrně jdu dál dolů. Nohy jsou docela už namožené, řízení v autě 2h, výšlap 2h45m, další 1h na nohou na vrcholu, 1h sice sezení a odpočinek, ale stejně je to málo a teď to nejtěžší: cesta dolů a už to začíná... Potím se docela, cestu dolů si tak neužívám, koukám na každý metr a šteluji nášlapy. Při tom po dalších metrech jako kontrolka popichuje i pravé koleno. Musím to dát! Chodím dolů stylem esíčko, jako po sjezdovce, abych zpomalil pohyb a hledám všemožně způsob, jak popichování zabrzdit či zpomalit. Pot teče dál a Rehbandy rozžhavují kolena, opět se mě potí zadek... Zastavujeme na chvíli asi 400 metrů pod vrcholkem, docela začalo kručet břicho, otevírám termosku Zojrushi a dávám si pořádnou porci kuřete na rajčatech Mutti s černýma olivama a přílohou červenou rýži Rojo. Říkám si, potřebuji ještě trochu cukru tak jdu zas zobat borůvky, tentokráte posílám rovnou 2 hrsti... Jdeme dál, opět se začínám potit stresem, kolena píchají více, Rehbandy se zas rozžhavují a stále zápasím s bílými kameny, které jsou nasázeny do cesty jak nášlapné miny... Pořád si říkám drž to! zadek, břicho, pomalé pohyby, plynule, najdi taktiku! Píchání v kolenou ustává, ale jen tak z 10%, což se náramně hodí. Najednou jsme z nášlapných bílých min venku a jdeme krkonošskou tundrou. Nádherné prostředí, vysoká tráva, stromečky, plácky kde by se dalo kempovat říkám si. Kolena povolily, cesta je příjemnější. Po chvíli opět zas ty šutry, ale tentokráte pěkně poskládané a ploché. Ke konci tundry se šutry přeměňují v plochou asfaltku. Jdeme dolů, kolena drží, mírně popichují, Rehbandy stále žhaví. Dorazíme k místní mlíkárně Děčínské Boudy a kamarád mě říká, že tam obsluhují krásné holky v krojích. Jdeme a dostáváme instrukce zaklepat na okýnko a objednat. Inu zaklepeme, okénko se otevře a... ježibaba! Ba né, krásná blonďatá holka, objednáváme opět dva Krakonoše jedenáctky a za tou holkou další blonďatá krasavice. Pijeme a celou dobu z nich nemůžu spustit oči... Koukáme na Studniční horu a hle, vidím šedivé mraky. Ono nic na šedivých mracích moc není, ty jsme viděly pořád i ze Sněžky, jelikož bylo polojasno až mlhavo. Ale tyto byly tmavé jak střelný prach. Říkám kamarádovy: "Tohle se mě nelíbí, radši to zkontroluji". Dívám se do mobilu, aplikace Meteor a obavy se potvrdily: ženou se na nás bouřky, rovnou dvě a docela silné. Jdeme!

Vydáváme se po zelené trase Růžovým dolem, při pohledu na mapu členitosti a klikatosti trasy jsem se připravil na další nášup. Cesta rychle nabírá spád a opět šutry, navíc protkány kořeny stromů do nepřehledných shluků. Kolena opět začínají píchat, tentokráte intenzivněji. Opět čekám na Rehbandy a ty po chvíli začínají opět žhavit. Stále držím břicho, zadek a snažím se najít vhodný nášlap a taktiku. Tady nejde moc dělat kličkování čí slalom, všude samý kořen a šutr... Zkouším pokládat chodidlo nejdříve na špičku pak zbytek - docela to funguje. Kolena trochu povolují. Potím se, bojuji, našlapuji a měním opět taktiku, zkouším roztáhnout chodidla mírně do V a jít stylem trochu kačer. Docela opět funguje, kolena píchají, ale ne tak moc. Přitom si všímám, že dociluji docela dobrého brzdného efektu a odporu než kdybych měl chodidla skoro rovně. Jsme za půlkou tohoto martýria a cesty už jsou rovnější, opět měním taktiku jak v mma tréninku: našlapuji na patu jemně - opět to docela jde. Držím až do konce zelené cesty a hurá, jsme v Peci pod Sněžkou na asfaltce. Koukám na šedivé nebe, blýská se, bouřka zlověstně hřmí a rychle jdeme k autu. Začíná pršet, rychle se převléknu, startuju a upalujeme z místa. Strhl se mega liják, blesky, hromy, Krakonoš o sobě dává vědět... Stihli jsme to!

Resumé zkušenosti s Rehband 3mm:

Stezky:

Obří důl dle mého názoru není nejnáročnější stezka, nejhezčí rozhodně ano. Začíná rovinou až do Boudy v Obřím Dole, pak následuje mírné stoupání a pak až intenzivnější, které není až tak hrozné. Kdežto druhým směrem přes Růžový Důl začíná hned strmé nekonečné stoupání, kde člověk dostane čočku hned od začátku až k mlékárně, pak sice chvíli klid až k tundře a pak zase čočka, tentokráte na schodovitém bílém kamení, zakončeném minovém polem pod vrcholem...

Zkušenost s bandážemi Rehband 3 mm:

Ano funguje to. Vnímal jsem hodně oporu při krizových situacích sestupu a hlavně žhavením. Tato trasa byla 13km hardcore, stoupání, klesání po kamení a překážkách. Když to srovnám s mou předchozí trasou 24km Kokořínsko před měsícem, kdy zhruba po 15km při jednom velkém klesání mě píchlo v koleni, vypovědělo mě a pak se přidalo i druhé, tak jsem zbylých 9km dokulhal v bolesti a s velkými obtížemi došel na "základnu". Jistě, může tady hrát role, že od té doby až do dneška jsem zas něco více natrénoval, nicméně Kokořínsko je terén, kde je spoustu krátkých kopcovitých tras i rovných - takový mix, Sněžka je hardcore. Tímto samozřejmě neříkám, že budu kolena přetěžovat a že je vše v pohodě - plánuji návštěvu fyzioterapie a hledání příčiny, nicméně fakticky investici do Rehbandu nelituji a zpětně si říkám, že je neuvěřitelné, že jsem něco takového s mými koleny zvládl.

Josef Zima