Tento eshop využívá cookies. Používáním toho eshopu souhlasíte s jejich ukládáním.

Jakub Hanzlík

Jakub Hanzlík (věk: 31)

Certifikovaný CrossFit level 2 coach, majitel a trenér v CrossFit HomeTown

Rozhovor s Jakubem jsem si moc užil. Hned na první pohled je vidět, jak je Kuba do CrossFitu zapálený. Především je silná osobnost s obrovskou energií na rozdávání. Což je podle mého mě nezbytná vlastnost každého skvělého trenéra. CrossFit HomeTown, jehož je Kuba majitelem a headcoachem, pod jeho rukama vzkvétá a jede na plné obrátky.
Jsem moc vděčný, že jsem se mohl setkat s takto zapáleným a schopným člověkem, který CrossFitu a jeho komunitě dává všechno.
V dnešním článku se dozvíte například, jaký je rozdíl v přístupu žen a můžu k tréninku, a kdo má vlastně v čem větší výhodu. Dále jsme se zaměřili na výhody skupinového tréninku a proč si dát pozor na individuální programování sebe sama.

Jakub Hanzlík

Jak dlouho už cvičíš? Jaké byly tvoje začátky? Jak jsi se dostal ke CrossFitu?
Cvičím celý život. Ke CrossFitu jsem se dostal přes bojové sporty, když jsem hledal nějaký silově - kondiční doplněk. Postupně jsem se dopracoval k vlastní tělocvičně CrossFit HomeTown a z největšího koníčku se postupně stala i nejlepší práce.

Co se ti na CrossFitu líbí?
Všestrannost. Člověk si může užít super workout s přáteli, vyčistit si hlavu a ještě při tom udělat něco pro zdraví. CrossFit můžete brát jako prostředek, jak se do vysokého věku udržet v mentální i fyzické kondici. Může to být doplněk k vašemu sportu, protože pracuje se všemi aspekty fyzické zdatnosti. A nebo sport samotný, kterému se chcete věnovat naplno.
A pak mě baví celá ta CrossFitová kultura a lidi, kteří CrossFitem prostě žijí. Lidi o tom přemýšlí i mimo gym. Koukají na videa, řeší CrossFitovou módu, hudbu, zdravé stravování, regeneraci. U nás se lidi potkávají i mimo gym, děláme společné akce a vznikají tu nová přátelství. Když navštívíte jinou tělocvičnu, třeba na dovolené, všude vás přivítají s otevřenou náručí, jako byste se znali už léta… To je pro mě něco unikátního.

Co se ti na CrossFitu nelíbí, pokud něco takového je?
Na CrossFitu nic. Vše je hodně o kontextu a na vše se lze dívat z různých pohledů. Ale mrzí mě současný mediální obraz a s ním spojený vývoj směrem ke sportovnímu / soutěžnímu pojetí CrossFitu. Je to jeho důležitá součást a pro mnohé i úžasná motivace. Všichni milujeme sledovat CrossFit Games! Sám jsem dlouhou dobu závodil. Ale občas se zapomíná na příběhy obyčejných lidí a to, jak jim CrossFit změnil život. 90 % lidí, co CrossFit dělá, nikdy nebude soutěžit. A kvůli těmto lidem by se měl CrossFit vydávat cestou zdravého životního stylu, funkčního cvičení a skvělého způsobu, jak se udržet v kondici do vysokého věku. Očividně si to, ale zakladatel Greg Glassman uvědomuje, protože nejvíce své energie momentálně investuje na boj s obezitou a civilizačními chorobami typu cukrovka. Bohužel, ale i zeštíhluje formát CrossFit Games a propouští zaměstnance CF Media, kteří už ke Games tak nějak patřili. Aktuálně například Rory Mckernan.

49-right.jpg

Nejoblíbenější cvik?
Všechny! Pokud jeden, tak nejspíš Muscle - up a v poslední době mě baví stojka.

První věc co tě napadne, když se řekne CrossFit?
Hned první mě napadne “dřina”. Když se chvilku zamyslím, tak “životní styl”.

Osobní vzory (trenér + atlet):
Nejsem moc na vzory a autority. Řídím se heslem “work hard until your idols become your rivals”.
Ale dobře, pokud mám dát jména, tak moje oblíbenkyně je Sam Briggs z ženských CrossFitterek a z chlapů Sam Dancer a Blair Morrison. Se všemi jsem se potkal osobně a u všech mi vyhovovala jejich pokora i přístup k tréninku. Z trenérů je ta škála daleko širší: Bergeron, Tikkanen, Mackenzie, Starrett, Poliquin a spousta dalších. Z CrossFitového businessu se inspiruji u Jasona Khalipy a Jamese Fitzgeralda.

Teď jsem si tu pro tebe připravil sérii mini otázek, které budou lidi hodně zajímat. A to v čem trénuješ a co za oblečení a vybavení preferuješ?

  • V čem se ti nejlépe trénuje - V kraťasech a triku.
  • Používáš vzpěračky? Ano. Nike Romaleos 2
  • Jaké jsou nejoblíbenější boty?  Tam to trochu rozděluju, když jedu vlastní trénink, tak jsem si hodně oblíbil Nike Metcon 4. Na druhou stranu, když vedu trénink, tak jsou pro mě nenahraditelné Reebok Nano 8.


Hodně lidí se nechává poslední dobou strhnout trendem online trenérů, různými protokoly a návody, které jim "zaručují" individuálního nastavení tréninků, stravování a všeho ostatního.  Ty jsi mi naznačoval, že nejsi moc velký zastánce tohoto systému. Můžeš vysvětlit, proč to není dobré?

Tohle je věc, ve které spousta lidí tápe. Ve střední Evropě je teď takový trend individuálních plánů a je to dáno i tím, o čem jsem mluvil - závodní prezentací CrossFitu.

Individuální tréninkový program je v určité fázi to nejlepší, co atlet může mít. Pracuje přesně s jeho potřebami, silnými a slabšími stránkami atd. Problém je, že drtivá většina lidí, kteří takový program aktuálně mají, v té fázi ještě nejsou. Lidi se primárně musí naučit kvalitně a efektivně hýbat, mít precizní techniku, a to vám do závodů dá mnohem víc než individuální program. Z videa se to ale těžko učí. Můžete se točit na telefon a zpětně analyzovat, můžete to poslat trenérovi, který vám trénink píše, ale přítomnost zkušeného trenéra tím nenahradíte. Jeho neustálý dohled je ten nejdůležitější atribut na začátku. A tím začátkem nemyslím jen první rok :-). I top atleti neustále pracují na ladění i těch nejzákladnější cviků a často mají u sebe kouče.

Jak k tomuhle stavu podle tebe došlo?
Nejčastější argument je ten, že běžně vedené lekce nejsou od určité úrovně dostatečně náročné pro zlepšení. Lidi mají bohužel občas velké oči a neuvědomují si, že méně je někdy více a nedokážou odhadnout míru a chtějí hlavně strašně makat.
Já nevím jak vy, ale já chci mít nejlepší možnou formu každý rok až do stáří, nejen jednu sezónu. Z dlouhodobého hlediska se na to nikdo moc nekouká a všichni chtějí všechno hned. Když u nás máme “deload” týden, určený na zregenerování a zaměříme se třeba víc na procvičování, lidi si občas stěžují, že to bylo moc lehké, ale nevidí už to, co trenér. Nedokážou zatím ještě ocenit ten přínos, který to pro ně může mít do budoucna. A je na nás trenérech je v tomto ohledu vzdělávat a vysvětlit jim to. Viděl jsem tréninkový deník jednoho kluka, který si přes letní prázdniny psal sám třífázové tréninky pětkrát týdně. Bohužel jeho “hardcore kemp” končil po třech týdnech únavovou zlomeninou. Když tělo zatížíte víc, než unese, chvíli to třeba ani nepoznáte, ale ke konstantnímu zlepšování to rozhodně nepovede. Anebo je tu druhá možnost, kdy jsou lekce opravdu technicky nenáročné a pak je chyba na straně tělocvičny. Pokud se v programu pravidelně neobjevují náročné cviky, lidi se nebudou posouvat. A je jedno, že když máme na tabuli muscle up, ve workoutu ho pak jedou 1 - 2 z deseti a ostatní mají nějakou adekvátní scaled verzi. Program for the best, scale for the rest! To je naše heslo. Lidi se musí stále učit, stále mít nějakou další metu, která jim zvyšuje motivaci a díky které je to baví.
Další častý argument je ten, že jim trenér na lekci už nemá co nabídnout a neposouvá je dál. Buď je to špatné a příliš sebevědomé zhodnocení vlastní úrovně anebo je opravdu problém v koučingu. Pokud je na lekci trenér jen od toho, aby zmáčknul stopky a během workoutu na lidi křičel, ať přidají, asi bych také nechodil. Trenér by měl být schopný i v rámci skupiny program individuálně upravit, tak aby každý mohl pracovat v rámci nějaké kostry toho dne na tom, co potřebuje. V případě workoutu pak zase doporučit takové úpravy, aby z něho měl daný člověk co možná nejlepší výstup. Ne aby se trápil, cvičil na úkor techniky anebo pod svými možnostmi.

Kdybys to měl nějak shrnout, kdy by jsi doporučil lidem individuální program a kdy bychom měli spíše volit skupinové lekce? A dá se nějak v dnešní době bojovat proti tomuto trendu?
Pro mě je třeba strašně důležité, že naši trenéři chodí na vedené lekce svých kolegů. A jestli to tak v ostatních tělocvičnách nemají, dělají hroznou chybu. Trenér by se neměl nadřazovat nad ostatními a ohrnovat nos nad “obyčejnou” lekcí. Měl by se nechat opravit a být ochotný se za pomoci svého kolegy posouvat. Navíc jsme tak blíž lidem a vidíme průběh lekce i zevnitř, nejen z pomyslného trenérského stupínku. Dokážeme tak postupně podchytit spoustu detailů, testujeme si programming, sjednocujeme si přístup v koučingu a dáváme si vzájemně zpětnou vazbu.
Když bych to shrnul, tak individuální program bych doporučil lidem s nějakým výrazným zdravotním omezením. Pak těm, co v okolí nemají kvalitní CrossFitovou tělocvičnu nebo těm, kteří už jsou na vysoké úrovni, zvládají všechny cviky s přehledem, chtějí se zaměřit čistě na závodění a mají mindset na to, makat každý den sami. To si totiž nejprve spousta lidí neuvědomí, ale ve finále jim ta zábava a motivace kolektivu pak chybí. A tak mají i větší tendenci si cvičení zjednodušovat nebo vynechávat to, co jim nejde nebo je nebaví.
Ale pokud už se tak rozhodnou, tak ať hlavně nezapomenou poslouchat své tělo, pracovat na perfekcionalizaci svého pohybu, vzdělávají se, neopomíjejí kvalitní regeneraci, doplňkové accessory cviky, mobilizaci a aktivaci, kvalitní rozcvičení a cool - down. Jednoduše ty věci, o které by se jinak na vedené lekci měl starat trenér.

A jaký systém volíš u vás v CF HomeTown?  Chodí všichni na lekce?
U nás umožňujeme i trénink vlastního programu v open gymu. Někteří jsou seriózní závodníci, pro které to má smysl. Někdo se třeba zaměřuje jen na jednu oblast, například vzpírání, silový trojboj nebo si chce prostě jen zacvičit něco pro radost a ve svém tempu. Máme také velké množství individuálních lekcí s trenérem. To je taková ideální verze individuálního programingu, ale ne pro každého finančně přijatelná. Je i pár lidí, kteří si open gym na vlastní pěst vyzkoušeli a zjistili, že na lekcích mají větší progress a vrátili se k vedeným hodinám. Snažíme se tomu jít naproti jak programem lekcí, tak neustálým zlepšováním a vzděláváním trenérů.
I u nás v open gymu se ale bohužel dají sem tam vidět šílenosti :-) Právě kvůli tomu, a taky proto, že chceme podporovat naše závodníky, jsme zavedli koučing i v rámci open gymu. Dvakrát týdně se tam pohybuje trenér a nehledě na to, co kdo cvičí, tak dohlíží, radí, konzultuje. Taky máme competitors lekce, zaměřené čistě na závodní verzi CrossFitu, kde řešíme zejména strategii, mentální přípravu, rozcvičení, dechová cvičení, efektivitu v pokročilejších cvicích a podobné věci. A taky to umožní všem závodníkům, ať už z open gymu, nebo z lekcí, zacvičit si občas společně a trochu se vzájemně hecnout. A v neposlední řadě jsme vypiplali i vlastní competitors program, který jsme testovali na našich závodnících. Je určený třeba právě pro ty, kteří nemají možnost do našeho gymu dojíždět a ptají se nás na doporučení ohledně programu.

Kolik by měla mít jedna skupina ideálně lidí, jaká je tvoje zkušenost?
Pokud jde čistě o CrossFit, tak nám se osvědčilo maximálně 12 lidí na jednoho trenéra. Pro trochu zkušenějšího trenéra je to ještě dobře kontrolovatelná skupina a zároveň to dává celkem smysl i byznysově. Záleží samozřejmě i na prostoru, typu lekce apod. Ale takto lze ještě docela rozumě ohlídat, že každý jeden účastník si z lekce něco odnese. Každý bude vědět, co má dělat, bude mít od trenéra případně upravený tréninkový program toho dne dle vlastních schopností (varianty cviku, váhy, počty) a bude na něj dohlídnuto. 

Když se trénuje pod vedením trenéra ve skupině, jak by měl být správný přístup trenéra. Měl by hecovat, nebo naopak nechat každého ve svém tempu?

Každý to má jinak. Někomu vyhovuje slyšet jen hudbu, držet si své tempo a už si do toho nechce nechat moc „kecat“. Jiní hecování vyloženě potřebují, protože by se sami nedokopali k vystoupení mimo komfortní zónu. Lidi, co k nám chodí pravidelně, jsou už jako naši kamarádi a trenér většinou ví, co na koho platí. Já osobně jsem s přílišnými hecovačkami trochu opatrný, protože část lidí by se mi rádo zavděčilo, přidali by víc, než na co by měli a odnesla by to technika. Navíc naše členy učíme i pracovat s tempem a to má každý pak trochu jiné. Kdybych na někoho na začátku cvičení řval, mohlo by se lehce stát, že by to ve snaze mi vyhovět, přepálil a zbytek tréninku by stál za nic. Ať tak či tak, primární funkce trenéra je dohlídnout na techniku a lidi případně opravovat, takže na to by se měl klást větší důraz. Hecování by mělo přijít na řadu, až pokud jedou všichni ve skupině technicky správně.

Preferuješ aby ve stejné skupinové lekci byly v jedné skupině společně jak muži, tak ženy a tedy tvořili mix? Nebo je lepší, třeba kvůli výkonové rovnosti, vahám na čince apod., trénink rozdělit? Například čistě dívčí fitka byla ještě před pár lety velkým fenoménem.
Samozřejmě, můžou přijít všechny tři pohlaví, všechny barvy kůže, lidi jakéhokoliv vyznání, orientace a politické příslušnosti. Před činkou jsou si všichni rovni :-D
U nás je to tak půl napůl a zatím jsem se ani jednou nesetkal s tím, že by někomu genderová vyrovnanost v tělocvičně vadila. Popravdě ani moc nechápu koncept čistě dívčích fitness center. Přijde mi spíš, že přítomnost opačného pohlaví berou všichni jako super zpestření :)

Tady se mi uplně nabízí jedna otázka na tebe jako trenéra s dlouholetou praxí. Jak vnímáš rozdíl v přístupu trenéra k mužům a ženám. Dají se nějak, alespoň v průměru, popsat nějaké rozdíly mezi pohlavími? Ať už se bavíme o motivaci, mindset nebo zmíněném hecování.
Zajímavá otázka. Samozřejmě je to individuální, ale nějaké rozdíly tam jsou. Kluci mají občas trošku větší ego, a pokud jim něco nejde nebo se musí spokojit s jednodušší variantou, než dělají ostatní, tak to někteří špatně nesou. Holky bývají dost zarputilé a cílevědomé. Nebojí se začít pěkně od začátku a vypracovat se. To je ale dáno historickým vývojem. Chlap v pravěku musel být silný, aby přežil a chránil. Pokud silný nebyl, nesměl to dát znát, a proto by si na činku rovnou naložil 80 kg. Žena silná být nemusela, nevadilo jí, že o tom ostatní ví a klidně by začala s prázdnou osou. Jestli mi rozumíte.
Což nás přivádí k druhému bodu. A to jsou holky a váhy. Část holek má problém s většími váhami třeba na čince. Prostě se bojí a hlava je přes to nechce pustit. Část holek zase nechce pracovat s těžšími váhami, protože se bojí velkých svalů. Potom je zase na nás trenérech jim vysvětlit, že to tak jednoduché bohužel není a naopak nejlepší prostředek k hubnutí, kromě kalorického deficitu, jsou právě váhy. A na nás chlapech zase je, abychom je přesvědčili, že silné tělo je víc sexy než tělo hubené.
Trenér by měl taky vycítit emoční rozpoložení ženy a mít základní povědomí o tom, jak fungují hormony a psychika. Podle toho mlčet nebo povídat, chválit nebo povzbuzovat, prostě jako ve vztahu (smích). Některá děvčata občas chytí slabší chvilku a nejsou daleko od pláče, když jim něco nejde a je potřeba jim vysvětlit, že je to jen trénink. U kluků je to trošku víc konstantní. Buď přijdou dobře naladění nebo namíchnutí třeba z práce. Přičemž v obou případech se s nimi jedná stejně. :D :D (smích)

Máš nebo připravuješ nějaký projekt do budoucna? Na co se můžeme těšit?
Ano, spoustu. Ale vše si můžete najít na našich sociálních sítích.
Instagram
Facebook

O autorovi:
Ing. Jan Nohejl – Produktový specialista v oblasti CrossFit a vzpírání. Sportem žije celý život, začínal jako florbalista a přes bojová umění se dostal až k silové gymnastice. Silovým sportům se věnuje přes 5 let a díky tomu čerpá informace i z vlastních zkušeností.
Motto: „Success never comes to those who quit.“